Navigace
Obsah
Pověsti
Rytíř Černobýl
Před mnoha staletími se na vrcholu Střely nedaleko Kalivod usadil podivný rytíř. Byl to prý člověk tuze zlý, lakotný a krvelačný. Postavil si tu pevný hrad, obklopil se podobnými lidmi, jako byl on sám, a s nimi vyjížděl do širokého kraje na své loupeživé výpravy. Nebylo jediné cesty, ať v hlubokých lesích, nebo v otevřené krajině, kde by rytíř neloupil a nevraždil. Časem si troufl napadat i osamělé vesnice. Než se lidé vzpamatovali, vyskočil na střechu některého stavení červený kohout a ze statků odháněla loupeživá čeládka dobytek a domácí zvířectvo. Kdo se postavil na odpor, byl nemilosrdně zabit. Protože měl rytíř dlouhé černé vlasy, hustý černý vous, černé oči, oblékal si černé brnění a jezdil na vraníkovi černém jako uhel, začali mu lidé říkat Černobýl.
Zprávy o řádění loupeživé chásky rytíře Černobýla se brzy roznesly po dalekém okolí. Každý, kdo měl nějaký majetek, se před lupiči třásl. Kupci začali objíždět kraj pod Střelou velkým obloukem. Nikdo si nikdy nemohl být před Černobýlem jist. Zjevoval se ve dne, v noci, náhle, jako by spadl z nebe. Pobral, co mohl, pobil všechny, kteří se chtěli bránit. Rytířovo řádění se doneslo i ke sluchu krále, a tak poslal ke Kalivodům několik trestných výprav. Černobýlovi se však podařilo vždy včas zmizet a na čas se kdesi ukrýt.
Léta plynula a černý rytíř začal stárnout. Černý vlas a vous prokvetl stříbrnými nitkami, až úplně zešedivěl. Jeho černé srdce změklo a jen oči si zachovaly svoji černou barvu. Černobýl tušil, že se blíží konec jeho pozemské cesty. Litoval, jak promarnil svá mladá léta ukrutnými činy a skutky. Rozpustil svoji loupeživou posádku a zavřel se na hradě jen s několika služebníky. Odložil černé brnění a úplně zanechal lupičského řemesla. Cesty pod hradem se opět staly bezpečnými. Lidé v okolních vesnicích pozorovali rytířovu proměnu. A tak, jak ho dříve nenáviděli a báli se ho, nyní se odvážili přijít k němu na hrad na návštěvu. Rytíř kupodivu nikomu neodmítl pomoc, své hosty vždy pohostil a ještě jim přidal nějakou tu zlatku na přilepšenou. Ostatně, měl jich ve sklepeních ze svých loupežnických časů dost. V kraji se povídalo, že se stal zázrak. A tak, usmířen s lidmi i bohem, očekával na hradě rytíř Černobýl svůj konec.
Jednoho letního večera se přihnala od západu velká bouře. Černé nebe křižoval jeden blesk za druhým. Rytíř stál na cimbuří hradu a pozoroval běsnění přírodních živlů. Náhle sjel z oblohy blesk, udeřil přímo do Černobýla a spálil ho na uhel. Následující blesk zapálil střechu hradu. Služebnictvo v hrůze prchalo pryč a nezůstal nikdo, kdo by hasil. A tak hrad vyhořel do základů a zanedlouho z něho zbyly jen suť a kámen. Ten si lidé postupem času rozebrali na stavbu svých příbytků. Dnes už po hradu není ani památky. Jen lidé v kraji okolo Kalivod si vyprávějí příběhy o jeho pánovi s černou duší.
Zámecká pověst
Asi půl hodiny na západ od Kalivod se vypíná lesnatý chlum zvaný Zámecká. Lid však tomuto místu říká Na Novém zámku. V údolí pod tímto chlumem stávala kdysi vodní tvrz, vklíněná mezi tři rybníky. Majitelem této tvrze býval rytíř Adam Hruška z Března. Mrzutý, trávil zde neveselé dny v odlehlé samotě, daleko od jeho dvora a vsi. Společníkem mu byla jen hádavá žena. Proto není divu, že se rytíř Adam často toulával okolními lesy a hledal ukrácení času a zapomnění v lovu.
Jednou se při takové vyjížďce zatoulal až pod zmíněný chlum a usmyslel si, že vystoupí na jeho vrchol. Dříve mu věnoval jen málo pozornosti, teď jako by ho do kopce něco táhlo. Když rytíř dosáhl vrcholu a rozhlédl se směrem k východu, zůstal ohromen obrazem, který se mu naskytl. Dole pod ním ležela jeho tvrz, vedle ní dvůr a ves, o kus dál bylo vidět vesničky, lesy, pole, potoky a v mlhavé dálce obrysy hory Říp. Rytíř tam stál celé hodiny a nemohl se nasytit toho úchvatného pohledu. Domů se vrátil celý proměněný. Uzrála v něm myšlenka, že si na onom kopci postaví nové sídlo. Alespoň díky tomu nádhernému výhledu bude spokojenější se životem víc než dosud.
Již si nestěžoval, že jedinými společníky jsou mu hádavá žena a plachá zvěř, a než se rok s rokem sešel, stál na chlumu nový hrádek, kam se pan Adam přestěhoval. Starou tvrz pronajal jednomu ze svých věrných služebníků. Z věže svého nového sídla se díval do kraje, než odešel, následován manželkou na věčnost. Po novém hrádku dnes již není na chlumu ani památky, stejně tak i po staré tvrzi. Zbylo jen vyprávění lidu v podhradí.
Je to už dávno, co vymřel rod rytíře Adama Hrušky z Března. V srbečském kostele je však pod dlažbou jeho hrob a při vchodu do sakristie mramorový náhrobek. V místech, kde stávala vodní tvrz, se stále říká Na Starém zámku, a kde stávalo nové sídlo Na Novém zámku. V mapách je toto místo označeno jako Zámecká.
